Hora mrtvých

Hora mrtvých - jak to bylo doopravdy

Doporučil jsem zde nový film Záhada Hory mrtvých, tak by nebylo od věci připomenout události, kterými byl tento film do značné míry inspirován.

Jedna z nejděsivějších záhad nedávné minulosti je tajemná smrt devíti ruských horolezců.
Záhada je pozoruhodná již samotným faktem, že k události neoddiskutovatelně došlo. Tragédie je velmi dobře zdokumentovaná. Dochovalo se množství fotografií, záznamy sovětské armády. Přes veliké množství materiálu vyšetřovatelé nakonec nebyli schopni případ objasnit.

Protože nechci přidávat k již existujícím hypotézám další, tak shrnu pouze fakta.

Dne 25. ledna 1959 se vydalo na cestu k pohoří zvané Otorten, které se nalézá na sever od pohoří Ural, 10 lidí, aby zde mohli uskutečnit svou dlouho plánovanou expedici.

Učastníci expedice byli: jeden lyžařský instruktor, tři technici a sedm studentů z bývalého Soviet Union's Ural Polytechnic Institute, který se nachází ve městě Sverdlovsk.

Vedoucí expedice byl třiadvacetiletý zkušený lyžař Igor Dyatlov.
Po cestě vlakem nasedla skupina do nákladního auta, které je odvezlo na start jejich cesty. V průběhu cesty ale jeden účastník - Yury Yudin, onemocněl a zůstal ve vesnici Vizhai, poslední výspou civilizace před pohořím Otorten. Netušil jak obrovské měl štěstí.

Druhý den se zbylých devět účastníků expedice vydalo na cestu k cíli - hoře Gora Otorten.

Zbylí lyžaři byli: inženýři Rustem Slobodin, Georgyi Krivonischenko a Nicolas Thibeaux-Brignollela, studenti Yurij Doroshenko, Zinaidy Kolmogorova, Lyudmila Dubininova, lyžařský instruktor a průvodce Alexander Zolotarev a Igor Dyatlov.

Bylo 25. ledna 1959 a bylo to naposledy, kdy je lidé viděli živé.

Plán byl ovšem následující. 11. února 1959 se měli vrátit do vesnice Vizhai. Byli domluveni, že ihned po návratu oznámí telegramy svým blízkým návrat.

Když rodiny ani týden po termínu návratu neobdrželi žádnou zprávu, začali se pochopitelně bát a požádaly Soviet Union's Ural Polytechnic Institute, aby zorganizoval pátrací a záchranné operace a nalezl ztracené členy expedice.

Pátrací tým ani po několika dnech nezaznamenal úspěch. Proto se do pátrání zapojily vojenské a civilní orgány. Vojenské letouny a vrtulníky začaly okamžitě celou oblast prohledávat. 25. února zahlédl jeden pilot vojenského letadla na úbočí hory známky tábora.
Den na to pátrací skupina podnikla stejnou cestu jako Dyatlovův tým. Došla k opuštěnému táboru na východním svahu hory s beze jména "1079".

Záchranáři objevili těžce poškozený stan a velké množství stop kolem něho. Účastník týmu Sharavin nález velkého stanu, který lyžaři dohromady sdíleli:
"Zjistili jsme, že stan byl do poloviny stržen a pokryt sněhem. Byl prázdný a veškeré věci členů týmů zde ležely rozházené po okolí."

Členové pátrací skupiny objevili dvě řady stop, které vedly dolů po svahu směrem k hustě zalesněné oblasti zhruba kilometr od stanu.
Sharavin sledoval stopu a našel zde pod velkou a starou borovicí pozůstatky ohně a poblíž vyhaslého ohně ležely zmrzlé pozůstatky členů týmu Doroshenka a Krivonischenka. I když byli oba muži nedaleko nyní už od bývalého tábora, byli nazí a bez bot, s výjimkou jejich spodního prádla. Viděli také, že větve staré borovice byly polámané až do výšky 15 stop.
Forenzní testy později potvrdily, že v kůře stromu se nacházely i stopy kůže obou členů expedice, což by naznačovalo, že se pár zoufale snažil vylézt na strom, přičemž si ošklivě poranil ruce o zlámané větve.
V tom okamžiku začali vyšetřovatelé přemýšlet, jaká šelma by mohla tyto muže vyděsit natolik, aby opustili tábor bez oblečení a ve velkém mrazu se škrábali na strom nehledíc přitom na svá zranění. Avšak skutečnost, že v okolí nebyly patrné stopy zvířat a že pár neměl ani čas založit oheň, uvádí vyšetřovatele do rozpaků.

Krátce na to, co byla nalezena těla Doroshenka a Krivonischenka, se našlo i tělo vůdce týmu Igora Dyatlova - leželo téměř 270 metrů od ostatních mrtvol. Dyatlov ležel na zádech. V jedné ruce třímal ulomenou větev břízy, zatímco tou druhou si, jak se zdálo, chránil hlavu před neznámým útočníkem. Posmrtná ztuhlost umožnila, že v této poloze setrval ještě několik dalších dní.

Nedaleko od stanu se nacházelo tělo Rustema Slobodinova. Bylo částečně zasypané sněhem a leželo tváří dolů. Přes Slobodinovu lebku se táhla hluboká, 20 centimetrů dlouhá prasklina. Nicméně později bylo zjištěno, že příčinou smrti bylo podchlazení a ne poranění hlavy.

Mrtvola Zinaidy Kolmogorové se našla nejdále od skupiny. V její blízkosti byly nalezeny stopy krve, avšak její zdroj nebyl odhalen (pokud patřila Kolmogorové). Zachranáři nemohli pochopit, proč nikde nebyly stopy po souboji.

Pátrací skupina pokračovala ve svém úsilí o nalezení zbytku týmu, ale bezvýsledně.
Pátrání bezprostředně vyvolalo řadu otázek. Proč skupina zkušených lyžařů uháněla polonahá do černého a hustého lesa v takové zimě? A co je vyděsilo natolik, aby tito mladí lidé jednali tak bezhlavě?
Další záhadou byl fakt, že k poškození stanu došlo zevnitř, jako by se jeho obyvatelé mermomocí snažili uprchnout něčemu, co bylo s nimi zavřené ve stanu. Podle všeho byl stan rozříznutý.

Dalšímu pátrání po dvou měsících pomohla obleva a 4. Května 1959 byly nalezeny chybějící mrtvoly, které se nacházely 70 metrů od borovice, kde byli nalezeni Doroshenko s Krivonischenkem.

Instruktor Alexander Zolotaryov, inženýr Nicolas Thibeaux-Brignollel a studenti Alexander Kolevatov a Ludmila Dubinina - 12 metrů pod vrstvou ledu a sněhu. Všichni byli oblečeni a zřejmě podlehli vnitřním zraněním.
Stejně jako tomu bylo u Slobodina, Thibeaux-Brignollelova lebka byla zasažena těžkým předmětem. Zolotarevu a Dubunina měli zpřelámaná všechna žebra, jejichž části jim probodly vnitřní orgány. Následkem těchto zranění zemřeli. Co je ovšem zvláštní, nebyly zjištěny žádné známky podlitin nebo poškození měkkých tkání, které by byly při takových úrazech logické.
Doktor Boris Vozrozhdenny, který ohledal, uvedl, že síla, kterou byli zasaženy tyto mrtvoly, se rovná nárazu auta jedoucího 80 km/h do zdi. Žádný člověk by nebyl schopen takový náraz přežít.
Dále zjistil, že hlava Ludmily Dubininy byla nakloněná mírně dozadu a měla protáhlá ústa, jako by chtěla křičet. Při bližším ohledání bylo zjištěno, že její jazyk byl násilně vyrván i s kořenem.

Také poznamenal, že v určitém okamžiku si tito ubožáci buď vyměnili, nebo ukradli oblečení svých kamarádů. Dubinina měla nohy zabalené v potrhaných kusech kalhot patřící Krivonischenkovi a Zolotaryov byl nalezen s kloboukem z umělé kožešiny a kabátem patřící Dubinině. Vyšetřovatelé se shodují na tom, že tento zmatek patrně vznikl při rychlém útěku ze stanu.
Na pohřbu, rodinní příslušníci tvrdili, že kůže zemřelých měla nepřirozeně oranžovou barvu, což je neznepokojilo tolik jako fakt, že všichni zemřelí měli jednotný odstín šedých vlasů - ztratili svou pigmentaci.
A konečně k završení všeho, byla na místě tragédie naměřena vyšší úroveň radiace, než běžné pozadí.

Vyšetřovatelé dospěli k následujícím zjištěním. Z nepochopitelného důvodu se Dyatlovův tým rozhodl, že postaví tábor na nechráněném horském svahu, kde je bude bičovat studený vítr, přitom  necelou míli od tábora se nacházela odbočka, která by jim zajistila útočiště.
Expedice se utábořila 2. února 1959 přibližně v pět hodin odpoledne, z důvodu nepříznivého počasí. Místo tábora se nacházelo pouhých deset kilometrů od jejich prvního cíle - Gora Otorten. Na dochovaných fotografiích všichni vypadali zdraví a veselí.
Někdy okolo sedmé hodiny večerní se všichni najedli a poté se uložili ke spánku. Teplota venku klesla pod patnáct stupňů pod nulou, proto je špatně pochopitelné, proč byly některé oběti svlečené do naha.
Forenzní patologové později odhadli, že ke kritickým událostem, došlo někdy mezi 21.30 a 23.30. To vyvodili z nestráveného jídla nacházejícího se v žaludcích obětí.
Tudíž, někdy kolem 23.00 zastihla lyžaře "neznámá událost", která je vyděsila k smrti. V zoufalé snaze uniknout tomu, co se blížilo k jejich stanu nebo tomu, co se nacházelo v jejich stanu, začali trhat látku stanu a utíkat ven. Bez ohledu na stav svého oblečení prchali, aby si zachránili život.
Vzhledem k jejich zkušenostem si museli být plně vědomi skutečnosti, že venku, v mrazu,  nebudou schopni bez ochrany dlouho přežít.

Podle nalezených stop kolem stanu vyšetřovatelé usoudili, že členové týmu původně běhali po táboru ve všech směrech. Nakonec se všichni sešli zhruba 270 metrů od zbouraného stanu. Vyšetřovatelé se domnívají, že se skupina potom ukryla pod velkou borovicí, na kterou se Doroshenko s Krivonischenkem snažili zoufale vyšplhat.

Zde se zřejmě i pokusili o výměnu oblečení. Moc toho ale neměli, většina věcí zůstala ve stanu. Aby se zahřáli, šli nasbírat dřevo na oheň. Vidina návratu do tábora pro ně byla nemyslitelná a to i za cenu toho, že by zde mohli umrznout.

Vyšetřovatelé se také začali ptát na to, zda-li Doroshenkovo a Krivonischenkovo úsilí vylézt na strom byl marný pokus o útěk, či zda se snažili získat lepší vyhlídku a zjistit tak, zda je ještě jejich stan pod obležením "toho", co je přinutilo k útěku. Vzhledem k okolnostem a poraněným rukou se jedná spíše o první možnost.
V průběhu noci však oba umrzli, jelikož neměli žádné oblečení.
To se událo poté, co se tři členové týmu - Kolmogorova, Slobodin a Dyatlov - rozhodli, že se ke stanu ještě navrátí. Pokusili se ještě dostat ke svému stanu zpět po svahu – ale díky vyčerpání z podchlazení bezúspěšně. Padli do sněhu, kde je čekala smrt z podchlazení. Nebylo jim už pomoci, stejně jako jejich přátelům u borovice.

Zbývající členové týmu Zolotaryov, Thibeaux-Brignollel, Kolevatov a Dubinina v domnění, že jejich přátelé jsou všichni mrtví, se rozhodli vydat se blíže k lesu, kde, jak doufali, naleznou nějaké přístřeší. Někde uprostřed cesty do lesa však zbývající členové týmu utržili smrtelná zranění, jejichž zřejmou příčinu se vyšetřovatelům určit nepodařilo.

První, kdo zahynul, byl podle forenzní zprávy Thibeaux-Brignollel. Během několika hodin ho následovali Kolevatov s Dubininou. Zolotarev ještě několik dalších hodin pomalu umíral na vnitřní trauma a podchlazení. Nebylo jasné, zda-li Dubinin jazyk byl vyjmut až po její smrti, či zda-li jeho vyjmutí přispělo k její smrti.

Poslední "přeživší" zemřel nejméně osm hodin po oné tragické události. Stav posledních čtyř mrtvých ovšem vyvolává nejvíce otázek.

Mimochodem… Cíl expedice je mezi místními domorodými kmeny Mansijců známý jako "Kholat Syakhl – volně přeloženo "Hora mrtvých".