Kognitivní disonance - projev doby

Reakce lidí (a především politiků) na současné dění napříč světem a probíhající změny mě úvádějí v úžas. Proto nebude od věci se trochu zamyslet nad fenoménem který se nazývá kognitivní disonance. A samozřejmě pokusit se nedopadnout jako například pan premiér Fiala, který je už za hranou a zcela vážně dozrál do bodu, kdy by se mu hodila odborná pomoc.

Kognitivní disonance představuje psychologický fenomén, který popisuje nesoulad mezi dvěma nebo více kognicemi, tedy názory, přesvědčeními či postoji jedince. Tento koncept poprvé formuloval Leon Festinger v 50. letech 20. století a dodnes zůstává klíčovým pojmem v oblasti sociální psychologie.

Teoretické základy kognitivní disonance

Podle Festingera dochází ke kognitivní disonanci tehdy, když jedinec vnímá nesoulad mezi svými postoji a chováním nebo mezi různými postoji navzájem. Tento nesoulad generuje psychické napětí, které motivuje jednotlivce k jeho redukci. Jinými slovy člověk cítí neklid a napětí, když zastává protichůdné názory nebo např. pokud se jeho chování neslučuje s jeho prožíváním.

Mezi hlavní strategie snižování disonance patří:

1. Změna chování – přizpůsobení chování tak, aby bylo v souladu s postoji.

2. Změna postoje – úprava názoru tak, aby odpovídal aktuálnímu chování.

3. Přidání nové kognice – racionalizace a hledání dodatečných argumentů ospravedlňujících nesoulad.

Experimentální důkazy a aplikace

Kognitivní disonance byla empiricky zkoumána v řadě psychologických experimentů. Například v klasické studii Festingera a Carlsmithe (1959) byli účastníci instruováni, aby vykonávali nudné úkoly a následně přesvědčili další osoby o jejich atraktivitě. Skupina, která za tento úkol obdržela nižší finanční odměnu, vykázala vyšší tendenci ke změně svého postoje k úkolu, čímž demonstrovala snahu snížit disonanci.

V kontextu sociálních interakcí se kognitivní disonance projevuje například ospravedlňováním eticky problematického chování. Jedinci, kteří se účastní agresivních činů, často reinterpretují situaci tak, aby jejich činy byly v souladu s jejich morálními hodnotami.

Implikace KD například:

• Čím těžší je získat členství v nějaké skupině, organizaci (těžké zkoušky, vstupní testy, očkování apod.) tím více si člověk, který je přijat, váží svého členství ve skupině a skutečnosti, že byl přijat. Sami se přesvědčujeme o tom, že ten kdo nám ubližuje, za to stojí, respektive bolest, kterou podstupujeme, že stála za to.

• Lidé, kteří mají odlišné, protikladné názory, dokáží interpretovat stejné zprávy naprosto odlišně, každý vyzobává ty informace, které podporují jeho názor a přehlíží (zapomíná) to, co je s jeho názorem v protikladu.

• Když se lidé, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že jsou morální a humální, ocitnou v situaci, která je vede k ubližování druhým (válka, segregace jiné skupiny lidí a pod.), snižují výslednou disonanci tím, že své oběti znehodnocují a přidávají jim negativní vlastnosti (musel jsem ho zabít já, zabil by mě jinak on, jsou to parchanti, kteří vraždí můj národ apod.), případně je úplně dehumanizují (dezinformátoři, antivaxeři, dezoláti, ruští švábi, popírači změn klimatu) aby se připravili na ubližování dehumanizovaným s tím, že to vlastně nejsou lidské bytosti a můžou je eliminovat libovolným způsobem.

• Když těžíme ze sociální nerovnosti ve společnosti (chudí, bohatí, černí, bílí) přesvědčujeme sami sebe, že "ti druzí" jsou neschopní, jsou se svým stylem života spokojeni protože jsou líní, nejsou schopní pracovat, jsou zahálčiví apod.

Sociální a individuální implikace

Tento koncept se uplatňuje nejen v psychologii, ale i v oblasti ekonomie, politiky a marketingu. Například v rozhodovacích procesech spotřebitelů se projevuje tzv. „kupní disonance“, kdy si jednotlivci racionalizují výběr určitého produktu, aby ospravedlnili své investované prostředky.

Příklady lpění na evidentně nesprávných názorech

V současnosti můžeme pozorovat kognitivní disonanci například v oblasti konspiračních teorií a dezinformací. Jedinci, kteří věří v nepravdivé informace (zvlášť pokud jsou jim podsouvány masmédii, politiky), často ignorují důkazy, jež jsou v rozporu s jejich přesvědčením. Místo toho hledají další argumenty, které jejich víru potvrzují, a vyhýbají se zdrojům, jež by ji mohly vyvrátit (přestože zdroje jsou volně dostupné).

Podobné jevy lze vidět i v politice. Lidé podporující určitého politika či ideologii často odmítají kritické informace a racionalizují problematické činy svého kandidáta. Například příznivci politiků obviněných z korupce si mohou říkat, že „všichni politici kradou“ a že „je lepší než alternativa“.

Dalším příkladem je environmentální problematika. Někteří lidé odmítají přijmout vědecký názor ohledně změny klimatu - prostou myšlenku že klimatická změna je přirozený jev který probíhal na planetě nesčíslněkrát, protože by to znamenalo nutnost změnit svůj styl myšlení (zahrnující samostatné dohledání informací a faktů, nikoli pouze tupé přebírání informací), případně nutnost postavit se sám za sebe. Místo toho hledají argumenty, které jejich postoj podporují. Např. populární myšlenka že globální změna klimatu je způsobena lidmi (a společně to vyřešíme) - a to jen proto, že propagace této teorie se stala politickým a mediálním konsenzem a nesouhlasící dostávají "černý puntík" a označení "popírač".

Jak se disonanci vyhnout?

Z hlediska redukce disonance v osobním a profesním životě je důležité:

1. Reflexe vlastních kognitivních procesů – uvědomění si, kdy a proč dochází k disonanci.

2. Otevřenost vůči novým informacím – ochota měnit postoje na základě racionálních argumentů.

3. Etická seberegulace – snaha jednat konzistentně se svými hodnotami.

Kognitivní disonance je tedy zásadním fenoménem, který ovlivňuje naše rozhodování a adaptaci na sociální prostředí. Její pochopení umožňuje lépe interpretovat individuální i kolektivní chování a potenciálně jej ovlivňovat v pozitivním směru. V každém případě je třeba si uvědomit, že neřešená kognitivní disonance může u jedinců s určitými psychickými dispozicemi vést k přerušení kontaktů s realitou a psychóze.