Smäd

"...Strnulou chůzí zamířím mezi lidi. Snadno je oklamu. Sní i tehdy když si myslí že bdí. Setrvávají utopení ve svém blouznění - ve smršti, v hladu, v horečce, v žízni, ve svých vidinách a iluzích. Zatím ani nepostřehli, že jsem zraněná a celá od krve, asi budu muset zavolat o pomoc. Jsou křehcí jako ze skla. Snadno se roztříští. Proto jejich mozky filtrují všechno, co se nehodí do vysněné pohodové reality. Jenže ta se jim právě hroutí, přestože o tom ještě nevědí. Z nové perspektivy tu už zřetelně rozeznávám. Ještě nic netuší. Marní čas zábavami, nesmyslně dráždí signální soustavu spouštěním se po sněhu, což v nich vyvolává radost. Děti. Netuší že zažívají poslední dny toho světa, který znají. Na jaký si zvykli. Jejich rozpadávající se realita se už nikdy neobnoví. Pohodlí, poživačnost, změkčilost, zábavy, trapné společenské hry. Všechno čím jsem opovrhovala, co mě zabíjelo, vysávalo, oslabovalo, všechno končí...

...Vítám změnu která přichází, která brzy otřese světem. Nová skutečnost je mi mnohem bližší. Toto je moje realita. Smrt, krize, bída, napětí, nejistota, nestálost, zloba, násilí, osamělost, izolace - takhle to bylo vždycky, jen oni to nikdy neviděli, obluzovali se drogami, chemickými i nehmotnými, zážitkovými. Vystřízlivění... Dobré ráno, vítejte v mém světě."

Jozef Karika, Smäd