Případy jsou popsané v knize: NOVÉ NEVYSVĚTLITELNÉ FENOMÉNY od Viktora Farkase. Ukázka z knihy:
Celá série fenoménů se projevila v srpnu 1960 ve spojitosti s dvacetiletým Jimmym de Brainem, pracujícím na jihoafrické farmě Datoen. To, co začalo jako parapsychologický fenomén (poltergeist, domovní duch), vyústilo do krvavé noční můry, která by klidně mohla být scénářem pro moderní filmový horor. Průběh událostí popsaly noviny Reuters News Agency z White River, které se odvolávaly na výpověď velitele tamní policie Johna Wessela a několika dalších očitých svědků.Wessel a tři strážníci byli zavoláni na farmu, aby přišli na kloub záhadným jevům. Vzduchem tam prý létají různé předměty, cosi tu provádí nekalé rejdy. Jen co policisté otevřeli dveře, spadla před ně z police na podlahu velká skleněná miska a roztříštila se. To byla takříkajíc předehra. Policisté se ani omylem nedostali k tomu, aby začali něco pořádně vyšetřovat. Hlasitý křik je přivolal do vedlejší místnosti. V silných bolestech se tam svíjel Jimmy de Bruin. Důvod jeho nářku byl viditelný, nikoli však ten, kdo byl příčinou důvodu. Policisté totiž nevěřícně zírali na mladíka, který měl na sobě krátké kalhoty a na jehož nohou se začaly objevovat dlouhé řezné rány. Mladík silně krvácel. Byl to neuvěřitelný úkaz, a proto oběť dál pozorně sledovali. Následujícího dne se objevil hluboký řez na mladíkově hrudi – pod bílou košilí, která přitom zůstala nepoškozena. Vedle Jimmyho přitom stáli dva detektivové, pozorně výjevu přihlíželi a připadali si jako ve špatném hororu.Jimmy de Bruin byl těmito útoky – nebo jak to vlastně máme nazvat – v pravém slova smyslu týrán až do krve. Rány způsobované „odnikud“ vykazovaly všechny znaky řezů ostrým nástrojem – žiletkou nebo dokonce skalpelem. Politováníhodný mladík si je ale v žádném případě nemohl způsobit sám. Tento víc než nepříjemný kouzelnický výstup by musel nenápadně uskutečnit před policisty, kteří ho podezřívavě sledovali a jimž asi těžko můžeme upírat profesionální zkušenost při hledání nožů jakkoli rafinovaně ukrytých na lidském těle. Šílenstvím se popsaná událost rovněž nedá vysvětlit. Snad by to šlo pomocí fenoménu stigmatizace, ale to bychom museli značně přimhouřit obě oči.
Jiný případ:
10. května 1951. Osmnáctiletá Clarita Villaneuvová byla
jedním z bezdomovců, které v manilských ulicích zanechala válka. Patřila ke
ztroskotancům, jimž šťastnější příslušníci společnosti nevěnují pozornost.
Proto také zmatek, na který policisté toho dne narazili, byl poněkud zvláštní.
Na rohu ulice přešlapovala nepočetná skupina lidí a sledovala nějakou dívku
válející se po zemi. Ta strašlivě křičela. Jakmile policisté přes pláč, sténání
a hluk kolemstojících, kteří se smáli nebo si z nebohé dívky tropili šprýmy,
zjistili, oč jde, pochopili, že dívku něco kouše.
Zřejmě byla šílená, drogově
závislá nebo notorická. Možná dostala epileptický záchvat. Policistům to bylo v
podstatě jedno. Podobné příhody zažívali několikrát denně. Proto zahnali
přihlížející zevlouny zpět do hospod, odkud vyběhli, a dívku vzali s sebou na
stanici, aby tam vystřízlivěla.
Jakmile se před Claritou
otevřely dveře cely, vrhla se s pláčem na kolena a prosila policisty, aby jí
pomohli. Natahovala k nim ruce, aby jim předvedla kousance, které jí způsobila
ta „věc“, jak neznámého útočníka nazývala. Policisté se otočili a chtěli
odejít, když tu dívka začala hystericky křičet, že „věc“ je zase tady.
Rozmrzele odvedli Claritu, která se chovala jako šílená, do vyšetřovací
místnosti. Ještě než si stačili ujasnit, co budou s řádící dívkou dělat,
objevily se Claritě na pažích a ramenou zřetelně viditelná modrošedá kousnutí
lemovaná slinami. Jeden policista spěšně informoval svého nadřízeného a ten
zase velitele policie.
Přivolali policejní lékařku
Marianu Laru. Bylo to něco naprosto neslýchaného, aby ji tahali z postele v
noci kvůli nějaké epileptičce. Na stanici ji nečekal jen velitel policie, ale
také starosta Manily Arsenio Lacson. Lékařka dívku neochotně prohlédla a
konstatovala epilepsii ve spojení se sebepoškozováním. Pak vztekle zafuněla a
vrátila se do postele. Jakmile lékařka odešla, začali se Claritinými zraněními
osobně zaobírat velitel policie a starosta. Diagnostikované sebepoškozování byl
nesmysl. Lékařka by jim jistě bez problémů předvedla, jak se člověk sám kouše
do týla a ramenou. A dokáže to provést nenápadně, třebaže je pod dohledem!
Osmnáctiletá dívka strávila
zbytek noci na lavici ve vyšetřovací místnosti policejní stanice v Manile, kde
se jí nakonec uplakané podařilo usnout. Druhého dne měla proběhnout běžná
rutina: obžaloba kvůli potulce, pár dní vězení. Konec s podivnostmi. Tajemná
„věc“ však měla jiné úmysly. Když byla Clarita předvedena před soudce, začala
znovu křičet. Popadli ji dva silní policisté, každý ji železným stiskem držel
za ruku. Před nevěřícíma očima těchto mužů, několika reportérů a policejní
lékařky se dívce zakusovaly neviditelné zuby do paží, dlaní a šíje. Tento útok
trval pět minut. Pak Clarita upadla do bezvědomí. V soudní síni by se
bezradnost a zoufalství snad daly krájet.
Policejní lékařka Lara oběť
znovu vyšetřila. Tentokrát byla skvěle vyspaná, a proto objektivní. Svou
původní diagnózu odvolala. Nešlo o epilepsii ani sebepoškozování. Kousnutí byla
absolutně reálná. Clarita si je nemohla sama přivodit.
Byl přivolán starosta a také
arcibiskup. Než se starosta dostavil, uplynulo třicet minut. Za tu dobu zranění
na dívčiných pažích a dlaních napuchla. Starosta a policejní lékařka
doprovodili Claritu do vězeňské nemocnice. Přitom došlo k dalšímu útoku. Na
těle křičící dívky se opět začaly objevovat modrošedé kusance, tentokrát po
obou stranách krku, na ukazováku a dlani, kterou starosta pevně svíral ve své
ruce. Patnáctiminutová jízda do vězeňské nemocnice představovala pro manilského
starostu, vyšetřovatele, řidiče – a přirozeně i Claritu – děsivý horor. Když se
konečně dostali na místo určení, nevysvětlitelné útoky přestaly. Zdálo se, že
kousavý přízrak se svou činností skončil, ať už z jakéhokoli důvodu.
Starosta Arsenio Lacson k
tomuto případu uvedl: „Máme tu co do činění s úkazem, pro který neexistuje
vysvětlení.“ Policejní lékařka dr. Mariana Lara použila slova méně přiměřená
zastávané funkci, když stručně prohlásila: „Div jsem se strachy nepodělala.“ To
je ale vcelku pochopitelné.
Děsivé, že? Tam venku je nejen pravda, ale i spousta možných problémů :-)
0 komentářů:
Okomentovat