Letos jsme se vydali na Ísland 8. května, tedy mimo
turistickou sezónu, která na Íslandu začíná 15. června. Mimo sezonu je výběr
letů na Ísland poněkud zúžený, ale podařilo se nám sehnat letenky za velmi
nízkou cenu u nízkonákladové společnosti
EasyJet. Zpáteční letenky pro nás oba stály něco málo přes 9000 Kč.
Létání s nízkonákladovými společnostmi je kapitola sama pro sebe, ale
vzhledem k tomu, že jsme opět cestovali pouze s příručním zavazadlem,
byli jsme ušetřeni jakýchkoliv problémů s překládáním zavazadel a
odbavováním. Já i Gábina jsme byli
vybaveni baťůžkem, do kterého se krom věcí běžné potřeby musel vejit fotoaparát s příslušenstvím a
stativ. Dovedete si asi představit kolik dalších věcí se mohlo do baťůžků
vejít…
Let na Ísland se skládal z přeletu do Edinburghu a
z Edinburghu se pokračovalo do Keflavíku.
Přiznám se, že mi létání nepůsobí naprosto žádné potěšení. Není to
strachem z letecké katastrofy, která by mne připravila o život – na
takovéto fobie jsem už přeci jen poněkud starý.
Mám prostě obavy z nepříjemných pocitů, z nevolnosti, ze
ztráty kontroly nad cestou. Moje
nepříliš dobré pocity ještě zesílily po nástupu do letadla, když kapitán
oznámil, že cestou nás čeká bouřkové počasí s četnými turbulencemi. Kapitán se skutečně nemýlil a splnily se všechny
obavy, které mám před každým letem. Většinu cesty se letadlo neustále kolébalo. Ne
nijak silně, nepropadalo se, nenatřásalo. Pouze se kolébalo, nepříliš silně za
to ale vytrvale. V půli cesty jsem pomalu začal propadat zoufalství a
přemýšlel jsem, jak ponižující bude zvracení v stísněném prostoru
nízkonákladového letadla. Gábina vedle mne trpěla stejně, navíc díky
kolísajícímu tlaku v kabině ji začalo silně bolet ucho.
„Určitě mi praskne hlava“, svěřovala se mi.
Do Edinburghu jsme dorazili rozložení psychicky i fyzicky, nedovedli jsme si představit, jak sednem do dalšího letadla. Na přestup jsme měli tři hodiny, tedy spoustu času a po jídle a cigaretě mi opět začal svět připadat jako celkem přijatelné místo. Deset minut před otevřením gatu pro náš let do Keflavíku, jsme se přemístili na vyhražené místo. Na jednom sedadle zde podřimoval jakýsi mladý muž a jinak byla čekárna naprosto prázdná. Posadili jsme se a vyčkávali. Po deseti minutách se do čekárny přišourali jakési dvě paní a potom ještě tři lidé. Gate se již měla otvírat, ale kromě osmi lidí i s námi, nikdo nikde.
„To není možné, jsme určitě špatně, už se mělo začít nastupovat“, děsila se Gábina. Nicméně odletová tabule tvrdila, že čekáme na náš let. Situace začala být podivná. U vedlejší gate, kde čekali lidé na pozdější let do Mnichova se již hemžily davy lidí. Ke stolkům před vstupem do gatu nastoupil letecký personál a tiše si cosi povídal. Začal jsem sám sebe hrůzit myšlenkou, že nám za chvíli oznámí zrušení letu. Mezitím naši miniaturní skupinku rozšířila jakási alternativní česká rodina, se dvěma dětmi. Holčičkou na kočárku a kmitajícím chlapečkem. Ve chvíli kdy začalo krmení dětí jakýmsi vegetariánským pokrmem, kmitající chlapeček zmizel. Skutečně se mu povedlo ztratit se během zhruba deseti vteřin. Nastal rozruch a nakonec byl kmitající chlapeček objeven mezi cestujícími do Mnichova. Zatímco jsem toto minidrama sledoval, hodiny začaly ukazovat pět minut do uzavření gatu. V přístupové chodbě ke gatu se najednou začali zjevovat podivné bytosti. Tygr, panda, kočka, pes, králík, zkrátka nejméně dvacet různých zvířátek. Byli to mladí Islanďané navlečení do zvířecích kostýmů. Žádné masky, ale zvířecí převleky od hlavy až k patě.
„Letí s námi spousta zvířátek“, upozornil jsem Gábinu. Nevěřícně jsme zírali na zoologickou zahradu kolem nás.
V okamžiku kdy hodiny hlásili konec boardingu pro náš let, se gate otevřela a mohli jsme začít nastupovat do letadla. Pomalu se trousili další cestující, podle řeči Islanďané i další zvířátka. V klidu laxně, pomalu, nevzrušeně. Přemýšlel jsem, jak šílené zpoždění budeme mít. Personál letadla se kupodivu tvářil také nevzrušeně. Ostatně také to byli Islanďané.
Okamžitě po té co se všichni usadili, letadlo začalo startovat. Ozvalo se obligátní hlášení o nutnosti vypnout mobily a všechny elektronické přístroje. Hlášení většinou na cestující funguje. Ovšem nikoliv při tomto letu. Paní, sedící vedle Gábiny, začala okamžitě mobilem fotografovat jak se odlepujeme od země a odesílat fotografie na facebook, někomu o tři sedadla dál vyzváněl mobil. Podívali jsme se s Gábinou na sebe a oba současně pokrčili rameny.
Zhruba po půl hodině letu se jakýsi pán v oblečení stewarda s úsměvem protáhl kolem pobíhajících, neposedných zvířátek a zamířil do pilotní kabiny. Za chvíli hlas v reproduktorech jménem kapitána letadla oznámil, že přesně za dvacet dva minut, přistáváme v Keflavíku. Vytřeštili jsme na sebe s Gábinou oči a já jsem začal zuřivě hledat v mobilu čas příletu, porovnávat ho s časovým posunem a snažil se nějak pochopit souvislosti. Když jsem je pochopitelně nenašel a rozhlédl se kolem, vidím, že si ostatní turisti počínají stejně. Ale všiml jsem si také, že islandští cestující, včetně strakatých zvířátek se vesele smějí. V tu chvíli nám to došlo, steward byl falešný, hlášení bylo falešné, celé to bylo vtip.
„V tomhle letadle, plném zvířátek, neukázněných, telefonující a mailujících cestujících, které mate falešný steward, se odmítám bát. Prostě to není skutečné“, pronesla Gábina a poprvé za celou cestu se klidně opřela a vzala si do ruky knížku. Mimochodem, do Keflavíku jsme přiletěli o půl hodiny dříve...
„Určitě mi praskne hlava“, svěřovala se mi.
Do Edinburghu jsme dorazili rozložení psychicky i fyzicky, nedovedli jsme si představit, jak sednem do dalšího letadla. Na přestup jsme měli tři hodiny, tedy spoustu času a po jídle a cigaretě mi opět začal svět připadat jako celkem přijatelné místo. Deset minut před otevřením gatu pro náš let do Keflavíku, jsme se přemístili na vyhražené místo. Na jednom sedadle zde podřimoval jakýsi mladý muž a jinak byla čekárna naprosto prázdná. Posadili jsme se a vyčkávali. Po deseti minutách se do čekárny přišourali jakési dvě paní a potom ještě tři lidé. Gate se již měla otvírat, ale kromě osmi lidí i s námi, nikdo nikde.
„To není možné, jsme určitě špatně, už se mělo začít nastupovat“, děsila se Gábina. Nicméně odletová tabule tvrdila, že čekáme na náš let. Situace začala být podivná. U vedlejší gate, kde čekali lidé na pozdější let do Mnichova se již hemžily davy lidí. Ke stolkům před vstupem do gatu nastoupil letecký personál a tiše si cosi povídal. Začal jsem sám sebe hrůzit myšlenkou, že nám za chvíli oznámí zrušení letu. Mezitím naši miniaturní skupinku rozšířila jakási alternativní česká rodina, se dvěma dětmi. Holčičkou na kočárku a kmitajícím chlapečkem. Ve chvíli kdy začalo krmení dětí jakýmsi vegetariánským pokrmem, kmitající chlapeček zmizel. Skutečně se mu povedlo ztratit se během zhruba deseti vteřin. Nastal rozruch a nakonec byl kmitající chlapeček objeven mezi cestujícími do Mnichova. Zatímco jsem toto minidrama sledoval, hodiny začaly ukazovat pět minut do uzavření gatu. V přístupové chodbě ke gatu se najednou začali zjevovat podivné bytosti. Tygr, panda, kočka, pes, králík, zkrátka nejméně dvacet různých zvířátek. Byli to mladí Islanďané navlečení do zvířecích kostýmů. Žádné masky, ale zvířecí převleky od hlavy až k patě.
„Letí s námi spousta zvířátek“, upozornil jsem Gábinu. Nevěřícně jsme zírali na zoologickou zahradu kolem nás.
V okamžiku kdy hodiny hlásili konec boardingu pro náš let, se gate otevřela a mohli jsme začít nastupovat do letadla. Pomalu se trousili další cestující, podle řeči Islanďané i další zvířátka. V klidu laxně, pomalu, nevzrušeně. Přemýšlel jsem, jak šílené zpoždění budeme mít. Personál letadla se kupodivu tvářil také nevzrušeně. Ostatně také to byli Islanďané.
Okamžitě po té co se všichni usadili, letadlo začalo startovat. Ozvalo se obligátní hlášení o nutnosti vypnout mobily a všechny elektronické přístroje. Hlášení většinou na cestující funguje. Ovšem nikoliv při tomto letu. Paní, sedící vedle Gábiny, začala okamžitě mobilem fotografovat jak se odlepujeme od země a odesílat fotografie na facebook, někomu o tři sedadla dál vyzváněl mobil. Podívali jsme se s Gábinou na sebe a oba současně pokrčili rameny.
Zhruba po půl hodině letu se jakýsi pán v oblečení stewarda s úsměvem protáhl kolem pobíhajících, neposedných zvířátek a zamířil do pilotní kabiny. Za chvíli hlas v reproduktorech jménem kapitána letadla oznámil, že přesně za dvacet dva minut, přistáváme v Keflavíku. Vytřeštili jsme na sebe s Gábinou oči a já jsem začal zuřivě hledat v mobilu čas příletu, porovnávat ho s časovým posunem a snažil se nějak pochopit souvislosti. Když jsem je pochopitelně nenašel a rozhlédl se kolem, vidím, že si ostatní turisti počínají stejně. Ale všiml jsem si také, že islandští cestující, včetně strakatých zvířátek se vesele smějí. V tu chvíli nám to došlo, steward byl falešný, hlášení bylo falešné, celé to bylo vtip.
„V tomhle letadle, plném zvířátek, neukázněných, telefonující a mailujících cestujících, které mate falešný steward, se odmítám bát. Prostě to není skutečné“, pronesla Gábina a poprvé za celou cestu se klidně opřela a vzala si do ruky knížku. Mimochodem, do Keflavíku jsme přiletěli o půl hodiny dříve...
 |
| Pohled z okna hostelu Downtown na Starý přístav. |
0 komentářů:
Okomentovat