Tunel

"Dřív pak, nežli jsme příležitosti dostali, abychom se od břehu někam do země pustili, zůstávali jsme při kupci, s nímž jsme se byli do Islandu vypravili. Ve dne jsme bývali na břehu, k večeru pak jezdívali jsme na odpočinutí do šífu, kterýž tu blízko u břehu na dvou silných kotvách a mnoha velkých provazích upevněný a ufasovaný stál. Na tom když jsme jednoho času byli a na odpočinutí se strojili, náramně veliký vítr pojednou se strhl a veliké nebezpečenství nám způsobil. Nebo od násilného větru, kterýž šífem tlačil, provazové velicí a tlustí, na nichž šíf upevněný byl, se trhali a v tom vítr silně hnal šíf na skálu velikou a vysokou tak daleko, že jsme jen na maličké dohození od ní byli. Toto nebezpečenství tak veliké bylo, že kdyby ochrany boží předně a potom kotvy jedné, kteráž silně šíf zdržovala, nebylo, byli bychom všickni o tu skálu i s šífem roztřískáni a tak zahynouti museli."


Daniel Vetter: Islandia aneb krátké vypsání ostrova Islandu, L.P.1613

Jedeme na sever.

Pro cestování na Íslandu je auto věc nezbytná. Pokud se tedy nerozhodnete cestovat stopem. Cestovaní stopem po Íslandu, je ovšem kapitola sama pro sebe a myslím, že ji Gábina trefně popsala po loňských zkušenostech ZDE.

Ceny v půjčovnách jsou různé a samozřejmě se odvíjí od typu automobilu. My jsme si zapůjčili Audi A4 s automatickou převodovkou. Slečna v půjčovně my dala zrychlenou instruktáž obsluhy auta.  Inu hodila se, seděl jsem v tomto typu poprvé. Přiznám ovšem, že jisté nejasnosti zůstaly - hledání zapalovače pro napájení navigace a jacku pro připojení mp3 bylo poněkud delší.

Mimochodem při půjčování auta je důležité vědět, že auto přebíráte s plnou nádrží a s plnou nádrží ho také musíte vrátit, jinak vám bude připočítáno k ceně 20 procent.

Potom už jsme vyrazili na sever, do Akureyri, za Kikou.

Pokud se vydáte po silnici 1 z Reykjavíku na západ, můžete si cestu zkrátit tunelem pod mořským zálivem. Tunel je 16 kilometrů dlouhý a je z větší části dílem českého Metrostavu. Přiznám se, že tunely právě nemusím. Po pár minutách jízdy na mě začínají přicházet klaustrofobické pocity a vybavují se mi scény z katastrofických filmů - řetězové havárie aut, vybuchující cisterny plné benzínu, převrácené náklaďáky blokující únik z tunelu… Po šestnácti kilometrové fobii konečně vyjíždíme na denní světlo a zbývá zaplatit mýtné. Zastavuji u budky, otvírám elektricky ovládané okénko a platím částku v islandských korunách, odpovídající zhruba našim 100 Kč. Jsem šťastný, že mám overturu s podzemím za sebou, rozverně zamávám paní inkasující peníze a sáhnu na spínač okénka. Místo toho aby se okénko zavřelo, otvírá se okénko u Gábiny. Ech, spletl jsem si spínač. Sahám na jiný a otvírám okénko za sebou. Říkám si, že přeci nejsem takový magor a zavírám okno u Gábiny. To se mi povedlo, leč další cesta mé ruky na ovládací panel způsobí otevření zadního okna na pravé straně. Paní ze své kukaně upřeně pozoruje moje podivné, futuristické, maňáskové divadlo. Znervózním ještě víc a další pohyb mé ruky způsobí, že ji zamává zpětné zrcátko. Po úporném soustředění konečně dostávám situaci pod kontrolu, Gábina vedle mne se svíjí smíchy a paní je živoucím příkladem slova zírání. Konečně, zpocený a s neskutečným pocitem trapnosti, odjíždím.

Když jsem poslední den v Reykjavíku dával příhodu k dobrému, Dominik, u kterého jsme přespávali, popsal podobnou příhodu. Po projetí tunelu, byl tak šťastný, že zapomněl u budky mýtného zastavit a profrčel brlením v plné rychlosti. Když si své faux pas uvědomil, nezbylo mu nic jiného než po kilometru zastavit. Protože nebyla možnost auto otočit, musel ho nechat u krajnice a potupně pěšky kráčel kilometr zpátky, k výběrčí budce a pak zase k autu. Hned mi bylo o něco lépe….

Krajina kolem silnice "1" v okolí Bifröstu